Václava III. zabili roku 1306 v Olomouci a Přemyslovci vymřeli po meči

Ve čtvrtek 4. srpna 1306 po poledni se šestnáctiletý český a polský král Václav III. uchýlil před letním horkem do síně olomouckého děkanství. Podle Zbraslavské kroniky byl sám a měl na sobě jen košili a plášť. Kdosi k němu přistoupil, zasadil mu tři smrtelné rány a utekl. Venku pak lidé uviděli rytíře, jak vybíhá s krvavým nožem v ruce, chytili ho a zabili dřív, než stačil promluvit. Kronikář Petr Žitavský to zapsal s přiznáním, které platí dodnes: „Zda byl on nebo jiný vinen, nevím, ví to Bůh.“

S Václavem zemřel poslední mužský příslušník rodu, který vládl v Čechách přes čtyři sta let.

Král tří zemí

Václav III. se narodil 6. října 1289 v Praze jako syn krále Václava II. a Guty Habsburské. Ještě mu nebylo dvanáct let, když ho 27. srpna 1301 v Székesfehérváru (tehdy Stoličný Bělehrad) korunovali uherským králem. Uhři mu říkali Ladislav. Skutečně ale za něj vládli rádci a otec, a když se postavení v Uhrách nedalo udržet, odvezl ho Václav II. roku 1304 zpátky do Čech.

Otec zemřel 21. června 1305 a syn po něm zdědil Čechy a Polsko. Na smrtelném loži ho zavázal, aby splatil jeho dluhy a pohřbil ho ve Zbraslavském klášteře, a mladý král obojí splnil. Uzavřel mír s římským králem Albrechtem Habsburským, za který mu postoupil Chebsko, a 9. října 1305 v Brně předal uherskou korunu i nárok na trůn dolnobavorskému vévodovi Otovi. Začátkem října se oženil s Violou Těšínskou, dcerou drobného slezského vévody.

Petr Žitavský ho popsal jako sličného a výmluvného mladíka, který mluvil latinsky, německy, uhersky a česky. Tentýž kronikář ho ale líčí i jako marnotratníka, kterého mladí šlechtici opíjeli a v noci z něj vymáhali hrady a statky. Brněnský historik Karel Maráz v dochovaných královských listinách takové rozdávání majetku nenašel a Václavovu krátkou vládu má za uměřenou a rozumnou.

Za vlády Karla IV. zapsal kronikář Beneš Krabice z Veitmile příběh, který podle něj „někteří uvádějí“. Král prý postavil do řady tolik nových hrnců, kolik bylo pánů, každý pojmenoval po jednom z nich a tloukl do nich se slovy, že tak rozbije hlavy těm, kdo se mu vzepřou a nevrátí královské hrady. Páni se pak podle Beneše báli, co z chlapce vyroste. Jde o vyprávění, ne o doložený čin.

Cesta do Polska vedla přes Olomouc

V Polsku se mezitím proti Přemyslovcům zvedl krakovský kníže Vladislav I. Lokýtek. Václav III. se rozhodl jít na něj se zbraní, a protože neměl peníze na žoldnéře, svolal zemskou hotovost. Správu Čech svěřil švagrovi Jindřichu Korutanskému, manželovi své sestry Anny. V létě 1306 dorazil do Olomouce, odkud chtěl táhnout dál, a čekal tu na moravské posily. Bydlel na olomouckém hradě v domě kapitulního děkana Budislava na dnešním Václavském náměstí. Přesné místo vraždy se kvůli pozdějším přestavbám domu určit nedá.

Kdo poslal Durynka

Tři na sobě nezávislé prameny, nekrolog olomoucké kapituly, Zbraslavská kronika a Dalimilova kronika, se shodují, že vrahem byl Durynk. Nekrolog ho nazývá „krutým a nelidským Durynkem Konrádem řečeným z Mulhova“, Petr Žitavský Konrádem z Botenštejna. Durynský hrad Botenštejn stál nedaleko města Mühlhausen, a historici proto obě jména většinou spojují v jednoho člověka.

Kdo vraha poslal, se nikdy nezjistilo. Kronikáři podezírali římského krále Albrechta Habsburského, Vladislava Lokýtka i české pány. Josef Šusta se klonil k osobní mstě uraženého šlechtice a Josef Žemlička nevylučuje obyčejný zločin bez politického pozadí. Václav Štěpán počítal s rozvětveným spiknutím, Vratislav Vaníček takovou možnost odmítá, protože by se podle něj nedalo utajit. Miroslav Ivanov hledal objednavatele mezi někdejšími stoupenci Záviše z Falkenštejna.

Karel Maráz upozornil, že Konrád z Botenštejna, který podle jiných pramenů zemřel až roku 1320, nemusí být totožný s vrahem. Nejspíš šlo o otce a syna stejného jména. Rytíře, kterého v Olomouci ubili, proto Maráz s vysokou pravděpodobností považuje za skutečného vraha. Objednavatele hledá spíš mezi českými šlechtici a jako možného zvažuje Hynka Krušinu z Lichtenburka, který se s králem přel a sklon k násilí neskrýval. Albrechta ani Lokýtka za strůjce nepovažuje.

Čtyři roky bez Přemyslovce

Václavovou smrtí vymřeli Přemyslovci po meči. Zbyly jen jeho sestry Anna, Eliška a Markéta. Stavové nejdřív přijali za krále Jindřicha Korutanského, římský král Albrecht ale prosadil svého syna Rudolfa Habsburského. Ten si vzal vdovu po Václavovi II. Elišku Rejčku a v červenci 1307 zemřel při obléhání Horažďovic, nejspíš na úplavici. Na trůn se vrátil Jindřich Korutanský, jeho vláda ale podle historičky Boženy Kopičkové situaci v zemi jen zhoršovala.

Proti němu se postavila skupina kolem zbraslavského opata Konráda a nabídla českou korunu Janovi Lucemburskému, synovi římského krále Jindřicha VII. Podmínkou byl sňatek s Václavovou sestrou Eliškou Přemyslovnou. Svatba se konala 1. září 1310 ve Špýru, 3. prosince vojsko mladého krále proniklo do Prahy a Jindřich Korutanský necelý týden nato zemi opustil. Jan a Eliška byli korunováni 7. února 1311.

Václava III. pohřbili v olomouckém kostele svatého Václava. Roku 1326 dala Eliška převézt bratrovy ostatky do Zbraslavského kláštera, který husité v srpnu 1420 vyplenili a vypálili. Mezi kostmi posledních Přemyslovců, které se ze zbraslavského pohřebiště zachránily, antropolog Emanuel Vlček Václava III. neurčil. V horní kryptě olomoucké katedrály svatého Václava stojí jeho socha. V roce 2021, při 715. výročí vraždy, k ní Olomoučané v pietním průvodu položili květiny a dómské zvony se rozezněly ve 13:06, v čase, který odkazuje na rok vraždy.