Karel IV. byl pokřtěn jako Václav, jméno Karel přijal ve Francii 1323

„Tento Jan, král český, měl s královnou Eliškou prvorozence, jménem Václava, jenž se narodil roku 1316 dne 14. května v 5 hodin ráno v Praze.“ Tak začíná příběh svého dětství český král a římský císař Karel IV. (1316–1378) ve vlastním životopisu Vita Caroli. O sobě v té větě mluví ve třetí osobě a pod jménem, které dostal při křtu. Karlem se stal až v cizině.

Václav po zemském patronovi

Chlapec byl synem krále Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny, dcery krále Václava II. Pokřtil ho ještě v roce 1316 Petr z Aspeltu, arcibiskup mohučský a dlouholetý rádce posledních Přemyslovců i Jana Lucemburského, který tehdy po královském odjezdu ze země spravoval Čechy. Dostal jméno zemského patrona svatého Václava. Podle životopisu, který zveřejňuje Česká národní banka, si je přála matka.

Dětství idylické nebylo. Mezi manželi vypukl spor a král podezíral královnu, že chce se šlechtou dosadit na trůn syna. V roce 1319 dal tříletého Václava držet na hradě Loket. Jak dlouho tam zůstal, se prameny neshodnou. Později žil na Křivoklátě. Jan měl ještě syna Přemysla, který zemřel jako dítě, a mladšího Jana. Václav zůstal prvorozeným dědicem.

Sedmiletý ženich na francouzském dvoře

„Když jsem byl v sedmém roce svého věku, otec můj poslal mě léta Páně 1323 k tomuto králi francouzskému do Francie,“ píše Karel. Francouzským králem byl Karel IV. Sličný, manžel Janovy sestry Marie. Král dal chlapce biřmovat a ten podle zvyku přijal jméno kmotra. Ve Vita Caroli to zní stručně: „I dal mě tento král od biskupa biřmovati a dostal jsem jméno stejné, jako on měl, totiž Karel.“

Ve stejném roce dostal Karel snoubenku. Byla jí Markéta zvaná Blanka, dcera Karla z Valois, strýce francouzského krále. Oběma bylo sedm let a podle historika Václava Žůrka byli zasnoubeni i oddáni ještě jako děti, společně začali žít až o několik let později. Blančin bratr Filip se po smrti krále Karla na hromnice roku 1328 stal francouzským králem Filipem VI.

U Karla Sličného byl princ pět let a další dva roky u Filipa. Král přikázal kaplanovi, aby ho „poněkud cvičil ve vědách“, a malý Karel se tak naučil číst hodinky Panny Marie. Nejvíc ho ale zasáhl jeden kazatel. Petr, opat z Fécampu, rodem z Limoges, kázal na Popeleční středu v prvním roce Filipova panování tak, že si Karel položil otázku: „Čím to jest, že se mi vlévá taková milost od toho člověka?“ Opat, v české literatuře uváděný jako Pierre de Rosières, se stal jeho přítelem a učitelem. Roku 1342 usedl na papežský stolec jako Kliment VI. a v roce 1344 povýšil na Karlovu žádost pražské biskupství na arcibiskupství.

Velikonoční neděle v Pavii

V roce 1330 poslal Filip Karla i s Blankou k otci do Lucemburku. Téhož roku zemřela v Praze na svátek svatého Václava královna Eliška. Jan Lucemburský tehdy budoval panství v severní Itálii a syna si zavolal za sebou. Karel jel přes Mety, Lotrinsko, Burgundsko a Savojsko k Ženevskému jezeru, přes Alpy a na Velký pátek 1331 dorazil do Pavie.

Co se stalo o Velikonocích, víme jen od něj. „O velikonoční neděli, třetí den po mém příchodu, čeleď má byla otrávena,“ píše. Sám unikl, protože slavná mše, při které přijímal, trvala dlouho a on nechtěl jíst před mší. U oběda se dozvěděl, že jeho lidé náhle onemocněli, hlavně ti, kdo jedli dřív. Všiml si neznámého, uhlazeného muže, který chodil kolem stolu a dělal, že je němý, a dal ho zatknout. Muž podle Karlova vyprávění třetího dne na mučení přiznal, že jed vmíchal do jídla na příkaz milánského vládce Azza Viscontiho. Otráveni byli hofmistr Jan z Bergu, Jan z Honcheringen, Šimon z Kailu, který přisluhoval u Karlova stolu, a další. Velikonoční neděle připadla v roce 1331 na 31. března, Karlovi bylo čtrnáct let.

V Itálii pak bojoval o otcova města. Na svátek svaté Kateřiny 1332 zvítězil u hradu San Felice nedaleko Modeny a se dvěma sty muži byl pasován na rytíře. Nedaleko Lukky dal postavit hrad s ohrazeným městečkem a pojmenoval ho Monte Carlo.

Návrat bez češtiny

Na podzim 1333 se sedmnáctiletý Karel vrátil do Čech. Vita Caroli popisuje, jak doma nenašel „ani otce, ani matky, ani bratra, ani sester, ani nikoho známého“. Následuje věta, kterou se často dokládá jeho vztah k češtině: „Také řeč českou jsme úplně zapomněli, jíž však jsme se znova naučili, takže jsme jí mluvili i rozuměli jako každý jiný Čech.“ Dodává, že psal a mluvil česky, francouzsky, italsky, německy a latinsky. Otec mu brzy svěřil Moravu s titulem markraběte.

Vita Caroli je latinsky psaný panovnický životopis, ve středověku výjimečný žánr. Prvních čtrnáct kapitol napsal Karel v první osobě a líčí v nich události do roku 1340, šest dalších doplnil ve třetí osobě jiný autor až po korunovaci římským králem v roce 1346. Historici ji považují za cenný pramen, upozorňují ale, že v detailech obsahuje chyby a že Karel v ní vykládá svůj život jako dílo boží přízně. Příhoda z Pavie je toho příkladem, zachránila ho podle něj mše. Český překlad Karla Hrdiny vyšel v roce 1911 a dnes je volně ve Wikizdrojích. Městečko, které Karel založil u Lukky, se jmenuje Montecarlo dodnes.