Eliška Přemyslovna přivedla na trůn Lucemburky a manžel jí vzal syna

V únoru 1319 vtrhl český král Jan Lucemburský se zbrojnoši na hrad Loket, kde žila jeho manželka Eliška Přemyslovna s dětmi. Odvezl jí tříletého syna Václava, pozdějšího císaře Karla IV., a královnu poslal na Mělník. Vůdce šlechtické strany Jindřich z Lipé ho předtím přesvědčil, že Eliška se svými stoupenci ohrožuje jeho trůn. Pro manželství, které o devět let dřív otevřelo Lucemburkům cestu na český trůn, to byl zlom.

Eliška Přemyslovna se narodila 20. ledna 1292 v Praze jako páté dítě krále Václava II. a Guty Habsburské a zemřela 28. září 1330 tamtéž. Matku ztratila v pěti letech. Oporou jí byla teta Kunhuta Přemyslovna, abatyše kláštera svatého Jiří na Pražském hradě, a historička Božena Kopičková soudí, že výchovou a zbožností byla Eliška předurčena spíš k životu řeholnice. Otcův nový sňatek s Eliškou Rejčkou roku 1303 nesla těžce a s macechou zůstala znepřátelená celý život.

Poslední svobodná Přemyslovna

Roku 1305 zemřel otec a v srpnu 1306 byl v Olomouci zavražděn bratr Václav III. Jeho smrtí vymřeli Přemyslovci po meči. Českou korunu nakonec získal Jindřich Korutanský, manžel Eliščiny sestry Anny, jeho vláda ale podle Kopičkové situaci v zemi jen zhoršovala. Roku 1309 se Eliška pod vlivem zbraslavského opata Konráda přidala k jeho odpůrcům. Jako jediná ještě svobodná dcera rodu tajně souhlasila se sňatkem s Janem Lucemburským, jediným synem římského krále Jindřicha VII.

Podle Zbraslavské kroniky ji chtěl Jindřich Korutanský rychle provdat za bezvýznamného šlechtice a vyřadit ji tak ze hry. Nepodařilo se mu to. Svatba s Janem se konala 1. září 1310 ve Špýru. Ženichovi bylo čtrnáct let, nevěstě osmnáct. Na podzim táhli s vojskem do Čech, 3. prosince pronikli do Prahy a Jindřich Korutanský s Annou necelý týden nato zemi opustili. Novomanželé se podle Kopičkové usadili v královské rezidenci na Starém Městě pražském, v domě U Kamenného zvonu. Korunováni byli v neděli 7. února 1311.

Královna, která chtěla vládnout

Eliška podle Kopičkové „dosáhla politické emancipace jako žádná česká panovnice před ní, ale tvrdě za ni platila“. Chtěla silnou královskou moc, jakou znala z doby otce. Proti ní stála šlechta vedená Jindřichem z Lipé, ke kterému se přidala i macecha Eliška Rejčka. Nejvěrnějším spojencem královny byl Vilém Zajíc z Valdeka. Když Jindřich z Lipé prosadil propuštění cizích rádců krále, tvrdá reakce královnina tábora skončila jeho zajetím v letech 1315 a 1316.

Jan Lucemburský trávil většinu času na taženích v cizině. Na jaře 1317 se do čela královské strany postavila sama Eliška a šlechta odpověděla válkou. Král přijel, vojensky situaci nezvládl a na zemském sněmu v Domažlicích roku 1318 vyšel šlechtě vstříc. S výsledkem Eliška nesouhlasila a Jindřich z Lipé ji začal od krále odstavovat pomluvami. První vlna vyvrcholila přepadením Lokte, druhá v létě 1322 dalším pronásledováním, před kterým královna utekla do Bavor.

Mezi spory přicházely děti. Roku 1313 Markéta, 1315 Jitka, 1316 Václav, pozdější Karel IV., 1318 Přemysl Otakar, který zemřel roku 1320, 1322 Jan Jindřich a 1323 dvojčata Eliška a Anna. Ta se narodila už v exilu v bavorském Chamu. V Bavorsku Eliška zůstala dva a půl roku a živil ji zeť, dolnobavorský vévoda Jindřich XIV. Starší, manžel dcery Markéty.

Syn na cizím dvoře

Malého Václava poslal otec roku 1323, v jeho sedmi letech, na dvůr francouzského krále Karla IV. Ten ho podle Karlova vlastního životopisu nechal biřmovat a dal mu své jméno, Karel. Eliška se v lednu 1325 vrátila do Prahy, syn zůstal ve Francii. Když se Karel roku 1333 vrátil do Čech, zapsal ve svém životopise větu, kterou staročeský překlad vydaný Josefem Emlerem roku 1909 podává takto: „A tak když přijidechme do Čech, nenajidechme ani otce ani mateře, ani bratra, ani sestry, ani žádného známého.“

Poslední léta a hrob na Zbraslavi

Po návratu z Bavor se Eliška politice vyhýbala a pečovala o památku svého rodu. Roku 1326 dala převézt ostatky bratra Václava III. z Olomouce na Zbraslav, roku 1328 navázala na snahy o svatořečení Anežky Přemyslovny a zbraslavský klášter, pohřebiště posledních Přemyslovců, obohatila o devět kaplí. Na Mělníku se zasloužila o stavbu špitálu. Zemřela 28. září 1330 v Praze, na svátek svatého Václava, jak si poznamenal i syn ve svém životopise.

V triforiu svatovítské katedrály ji připomíná kamenná busta s latinským nápisem „Elizabeth regina Bohemiae, mater illustrissimi principis domini Karoli“, tedy jako matku Karla IV. Pohřbena byla ve Zbraslavském klášteře, který husité roku 1420 vypálili. Část kosterních pozůstatků se přesto zachránila a antropolog Emanuel Vlček mezi nimi určil i Eliščiny. Její lebka dnes leží spolu s lebkou otce Václava II. v hrobce v kostele svatého Jakuba na Zbraslavi.