Slepý král Jan Lucemburský padl u Kresčaku před 680 lety

K večeru 26. srpna 1346 se na svahu u Kresčaku v severní Francii rozhodovala první velká bitva stoleté války. Francouzský král Filip VI. prohrával s anglickým králem Eduardem III. a jeho lučištníky. Podle kronikáře Jeana Froissarta se tehdy slepý český král Jan Lucemburský zeptal svých rytířů, kde je jeho syn Karel, a požádal je, aby ho dovedli tak daleko vpřed, aby mohl ještě udeřit mečem. Rytíři prý svázali uzdy svých koní, aby ho v tlačenici neztratili, a vjeli s ním mezi nepřátele.

Jan Lucemburský, narozený 10. srpna 1296 jako jediný syn lucemburského hraběte a pozdějšího římského krále Jindřicha VII., padl ve věku padesáti let. Českým králem byl od roku 1310 a letos je to 680 let od jeho smrti.

Ženich pro Elišku Přemyslovnu

Na český trůn ho přivedla smrt posledního Přemyslovce Václava III. v roce 1306 a nespokojenost s vládou Jindřicha Korutanského. Čeští vyslanci v čele s cisterciáckými opaty nabídli Jindřichovi VII., aby se jeho syn oženil s Eliškou Přemyslovnou, dcerou krále Václava II. Svatba se konala 1. září 1310 ve Špýru. Ženichovi bylo čtrnáct let, nevěstě osmnáct. Do konce roku Jan s vojskem obsadil Prahu a 7. února 1311 oba manžele korunoval mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu v katedrále sv. Víta.

Mladý král musel hned na začátku vydat šlechtě inaugurační diplomy. Slíbil v nich mimo jiné, že zemské úřady dostanou jen domácí a že pány nebude nutit k vojenské službě za hranicemi. Bývají označovány za první volební kapitulaci v českých dějinách. Svůj slib Jan brzy porušil a s panstvem se přel řadu let.

Manželství se rozpadlo kvůli politice. Eliška chtěla pevnou královskou vládu po přemyslovském způsobu, Jan se se šlechtou dohodl na jejím podílu na moci a dával přednost evropským záležitostem. V roce 1319 uvěřil podezření, že královna chce prosadit na trůn jejich prvorozeného syna Václava a vládnout za něj. Syna jí odebral a Eliška odešla na Mělník, později do Bavorska. Zemřela 28. září 1330 na Vyšehradě a pohřbili ji na Zbraslavi vedle otce Václava II.

Otec a syn

Sedmiletého Václava poslal otec v roce 1323 na výchovu k francouzskému dvoru. Při biřmování tam chlapec přijal jméno svého kmotra, francouzského krále Karla IV. Jako Karel se vrátil do Čech v říjnu 1333 a na přelomu let 1333 a 1334 mu otec udělil titul markraběte moravského. Jan pak s pomocí svého strýce, trevírského arcibiskupa Balduina, připravil synovu volbu. Karel byl zvolen římským králem 11. července 1346, necelých sedm týdnů před Kresčakem.

Co získal pro české země

V Čechách pobýval málokdy a pro mnoho historiků zůstal panovníkem, který Čechy bral hlavně jako zdroj peněz pro evropskou politiku. Jeden svazek Českých dějin o něm historik Josef Šusta nazval Král cizinec. Zahraniční politika mu ale vynesla zisky, které Koruna česká držela po staletí.

Za pomoc Ludvíku Bavorovi v bitvě u Mühldorfu získal v roce 1322 do zástavy Chebsko. Budyšínsko připojil v roce 1319 a Zhořelecko v roce 1329, tedy území pozdější Horní Lužice. Postupně se mu jako lennímu pánovi poddala většina slezských knížat a v roce 1335 se polský král Kazimír III. v Trenčíně vzdal nároků na Slezsko. Jan se za to zřekl titulu polského krále a dostal 20 000 kop pražských grošů. Dohodu potvrdilo v listopadu 1335 setkání českého, polského a uherského krále na Visegrádu. V Praze dovolil roku 1338 Starému Městu zřídit radnici, první v Čechách.

Slepý rytíř

Jan proslul turnaji a válečnými výpravami od Itálie po Litvu. Jeho tajemníkem byl francouzský básník a skladatel Guillaume de Machaut, který ho doprovázel na cestách včetně Prahy a krále zachytil v básni Soud českého krále. Zrak král ztrácel ve druhé polovině třicátých let 14. století. Antropolog Emanuel Vlček kladl jeho oslepnutí do let 1337 až 1339, jiné přehledy uvádějí už rok 1336. Také o příčině se literatura rozchází.

Slepota ho z válečnictví nevyřadila. V létě 1346 ho výzva Filipa VI. zastihla v Trevíru, kde se synem a Balduinem jednal o Karlově volbě. Francii přivedl na pomoc družinu, kterou dobové záznamy odhadují asi na 500 těžkooděnců. K jeho smrti se váže věta, kterou mu do úst vložil kronikář Beneš Krabice z Weitmile, když ho družina nabádala k ústupu. Latinsky zní „Deus dabit illud non erit ut fugeret rex Bohemie a pugna“ a česká tradice ji podává jako „Toho Bůh nedej, aby český král z boje utíkal“. Je to podání kroniky, ne záznam z bojiště.

Karel bitvu přežil. Vlček při průzkumu otcových kostí našel dvě smrtelná poranění, bodnou ránu, která pronikla levým okem do lebky, a bodnou ránu zezadu přes levou lopatku do hrudníku. Na bojišti dodnes stojí na cestě z Kresčaku do Fontaine-sur-Maye takzvaný Český kříž (Croix de Bohême), který podle tradice označuje místo, kde král padl.

Kde je pohřben

Eduard III. dal mrtvému králi vystrojit zádušní obřady v nedalekém opatství Valloires. Karel pak nabalzamované tělo převezl do Lucemburska do benediktinského kláštera Altmünster. Tam ale nezůstalo. Po zničení kláštera v roce 1543 se ztratila lebka a k ostatkům se vrátila až po letech ze šlechtické sbírky kuriozit. Za francouzské revoluce kosti ukryli, dostaly se do sbírky rodiny Bochů v Mettlachu a v roce 1833 je získal pruský korunní princ Fridrich Vilém, který je dal uložit do kaple v Kastelu nad řekou Sárou.

Na konci druhé světové války je odvezla lucemburská armáda a 26. srpna 1946, přesně šest set let po bitvě, spočinul Jan Lucemburský v katedrále Notre-Dame v Lucemburku. Lucembursko opustil ještě jednou v létě 1980, kdy jeho ostatky prozkoumal v Praze antropolog Emanuel Vlček s týmem Národního muzea a muzeum je pietně vystavilo. Pak se vrátily do krypty lucemburské katedrály, kde leží dodnes.