Před 500 lety si čeští stavové zvolili za krále Ferdinanda I.

V úterý 23. října 1526 se v kapli svatého Václava ve svatovítské katedrále zavřelo čtyřiadvacet volitelů, osm pánů, osm rytířů a osm zástupců královských měst. Každý z nich předtím vstoje a se dvěma zdviženými prsty přísahal, že nebude volit „ani pro přízeň, ani pro dary“ a že o jednání nikomu nic nepoví. Dveře se otevřely, až když podle tehdejšího počítání hodin odbila jednadvacátá. Volitelé v soudní světnici oznámili, že se na králi shodli. Jméno ale ještě nevyslovili.

Vyhlásili ho druhý den. Ve středu 24. října stavové slyšeli, že volitelé „za krále volili“ rakouského arcivévodu Ferdinanda. Shromáždění hned zazpívalo píseň „Svatý Václave“, šlo do kostela děkovat Bohu, zvonilo se a z děl se střílelo. Proto se v literatuře objevuje 23. i 24. říjen. Letos tedy uplynulo 500 let od chvíle, kdy si čeští stavové vybrali prvního Habsburka na českém trůnu.

Trůn bez dědice

Cestu k volbě otevřela porážka u Moháče 29. srpna 1526, v níž zahynul dvacetiletý český a uherský král Ludvík Jagellonský. Syna neměl. Rakouský arcivévoda Ferdinand I. Habsburský (1503–1564) měl za manželku jeho sestru Annu Jagellonskou a rodové smlouvy uzavřené roku 1515 ve Vídni počítaly s tím, že po vymření jednoho rodu nastoupí druhý. Čeští stavové to neuznali. K Annině sňatku nikdy nedali souhlas a sněm už roku 1497 usnesl, že když král zemře bez dědice, zvolí si země nového sama.

Sněm se na Pražském hradě sešel v pondělí 8. října. Ferdinandovi poslové ještě mluvili o Annině dědickém právu a slibovali, že nový král bude ochoten „dluhy zastoupiti a s radou jich zaplatiti“. Stavové ale trvali na svobodné volbě. Ferdinand podle historika Jaroslava Pánka „musel podmínky přijmout“.

Jedenáct jmen a tři kandidáti

Nejvyšší purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitála předložil volitelům jedenáct jmen, o kterých se v zemi mluvilo. Stavové rozhodli, že se bude volit jen mezi těmi, kdo o korunu sami stojí. Kdyby zvolený odmítl, „tudy by se posměch jim stal“. Zbyli tři, Ferdinand a dva bavorští vévodové z rodu Wittelsbachů, bratři Vilém a Ludvík. Polský král Zikmund I. Starý, strýc zesnulého Ludvíka, se ke kandidatuře odhodlal pozdě a do volby už nezasáhl.

Volitelská komise měla původně jen připravit návrh pro celý sněm. V pondělí 22. října si ale vymohla, aby její rozhodnutí platilo rovnou, protože se bála, že by se široké shromáždění na jménu neshodlo. Bavorská strana podle části literatury lákala voliče na peníze pro zadluženou královskou pokladnu. Jaroslav Pánek naopak zdůrazňuje, že Habsburk byl přijat „mírovým způsobem a bez úplatků“ a že slib zaplatit dluhy předchůdců byl při každé volbě běžný.

Co musel slíbit

Ještě před volbou sněm sepsal články, které měl budoucí král dodržet. Měl žít „dvorem svým v tomto království“, a když odjede, svěřit zemi jen jejím obyvatelům. Radit se měl jen s Čechy, listiny vydávat pouze z české kanceláře pod pečetí českého krále a úřady v Čechách, ve Slezsku i v Lužicích dávat jen „Čechu přirozenému“. Měl zaplatit zemské dluhy, vyplatit zastavené královské hrady a chránit smír mezi katolíky a kališníky, kteří přijímali „pod jednu a pod obojí zpuosobou“.

Na volbě chyběli stavové Moravy, Slezska a Lužic. Čeští páni je nepozvali, a tak vedlejší země přijaly Ferdinanda po svém, jako manžela dědičky. Ferdinand v lednu 1527 musel Slezany písemně ujistit, že jejich neobeslání k volbě neubírá nic z jejich svobod. Rozpor mezi volbou a dědictvím podle Pánka zatěžoval vztahy mezi zeměmi Koruny i mezi panovníkem a stavy ještě dlouho.

Přísaha na mostě a koruna v katedrále

Podle sněmovních článků směl být zvolený král korunován, až když přísahu složí „na mezech tohoto království“. Ráno 30. ledna 1527 se proto poselstvo českých pánů setkalo s Ferdinandovým dvorem na hraničním mostě přes řeku Jihlavu. Historik Robert Novotný popisuje, že v mrazu chtěli mít všichni obřad rychle za sebou, ale pánové se až do poledne přeli, zda bratři z Rožmberka smějí jet blíž ke králi než nejvyšší zemští úředníci. Zdeněk Lev z Rožmitála, který zůstal na Pražském hradě, se z dopisu z Kutné Hory dozvěděl, že král má s sebou asi 1200 jezdeckých koní a že den na hranici byl jasný, bez mlhy.

Korunovace se konala v neděli 24. února 1527 v katedrále svatého Víta. Podle dobové německé zprávy obřad vedl olomoucký biskup Stanislav Thurzo. Zdeněk Lev z Rožmitála se třikrát po sobě česky zeptal shromážděných, zda chtějí Ferdinanda za krále, a všichni volali, že ano. Po pomazání král třikrát máchl mečem oběma rukama, a když už měl korunu na hlavě, přistupovali k němu páni a rytíři jeden po druhém a dotkli se jí dvěma prsty. Den nato byla korunována královna Anna.

Od volby k dědictví

Ferdinand pak podle Pánka využil každé příležitosti, aby vliv stavů oslabil. Hned roku 1527 zřídil nové ústřední dvorské úřady, roku 1530 odvolal Zdeňka Lva z Rožmitála z úřadu nejvyššího purkrabího. Když roku 1541 při požáru Pražského hradu shořely zemské desky se zápisy práv stavů, prosadil při jejich obnově novou verzi korunovačního reversu, podle níž nastoupil dědictvím, a ne volbou. V listině z 2. září 1545, kterou dnes uchovává Národní archiv, se sice píše, že ho stavové zvolili „z svobodné a dobré vuole“, jeho manželka je v ní ale uznána za „pravou dědičku a královnu tohoto království“.

Díky tomu mohl ještě za svého života prosadit přijetí syna Maxmiliána za českého krále (1549) a jeho korunovaci (1562). Habsburkové pak vládli českým zemím 392 let. Přerušili je jen zimní král Fridrich Falcký (1619–1620) a Karel Albrecht Bavorský (1741–1743), skončili až s rozpadem monarchie v roce 1918.

Ferdinand I. zemřel 25. července 1564 ve Vídni. Pohřben je v katedrále svatého Víta. Mramorové mauzoleum nad hrobkou vytvořil sochař Alexander Colin z Mechelenu a na jeho víku leží vedle sebe postavy Ferdinanda, Anny Jagellonské a jejich syna Maxmiliána II.