Král Ludvík utonul u Moháče roku 1526, jeho hrob dodnes budí pochybnosti

Osmnáctého října 1526 stál královský komorník Ulrich Czettritz, kterého české listy jmenují Četrys, nad čerstvě navršeným hrobem. Na konci srpna viděl jako jediný svědek umírat svého pána, dvacetiletého českého a uherského krále Ludvíka Jagellonského. Teď ho královna vdova Marie poslala určit, zda vykopané tělo patří králi. Czettritz prohlásil, že ano. O den později to Ferenc Sárffy, velitel královského hradu v Győru, který byl u ohledání, popsal v dopise kancléři Štěpánu Brodaričovi.

Pomoc, která přišla pozdě

Osmanský sultán Sulejman I. vytáhl na Uhry na jaře 1526. Ludvík žádal pomoc v Uhrách i v Čechách, kde vládl po otci Vladislavu II. Jagellonském. Podle českého zápisu, který vznikl ještě na podzim 1526, posílal o pomoc „skrze poselství i také psaní“, odezva ale byla váhavá. Města podle zápisu pomohla, „ač skrovnou“ silou, a mnozí šlechtici vyrazili pozdě. Pisatel dodává hořkou poznámku, že opozdilci měli štěstí, protože z těch, kdo ke králi dotáhli, „řídko který ušel“.

Pod královskou korouhví se u Moháče podle odhadů historiků sešlo 25 až 30 tisíc mužů. Byla tu uherská šlechtická jízda, žoldnéři z Německa, Čech a dalších zemí i polský oddíl. Sultán měl nejméně dvojnásobnou přesilu a mnohem silnější dělostřelectvo. Sedmihradské vojsko vévody Jana Zápolského na bojiště nedorazilo.

V táboře u Baty navrhoval kancléř Brodarič počkat na posily z Rakous a Čech. Podle českého zápisu radili totéž i páni a rytíři z Českého království, protože část z nich ještě neměla koně ani zbroj. Uherští velmoži chtěli bojovat hned. „A Čechové pro svou poctivost tomu odpírati nechtíc povolili,“ stojí v zápisu. Vrchními veliteli byli kaločský arcibiskup Pál Tomori a Jiří Zápolský.

Středa na den stětí svatého Jana

K bitvě došlo ve středu 29. srpna 1526, v den stětí svatého Jana Křtitele, na pláni jižně od Moháče. Uherská jízda nejdřív zahnala první turecké oddíly a pustila se za nimi. Dostala se tak pod palbu osmanských děl a pod útok janičářů, sultánovy elitní pěchoty. Křesťanské vojsko se rozpadlo za necelé dvě hodiny. Padli Tomori i Jiří Zápolský, podle českého zápisu sedm biskupů a podle dnešních odhadů 14 až 24 tisíc vojáků.

Král stál podle zápisu „v třetím řadu“ a byl „dosti špatně jsa ohražen“. Když se vojsko dalo na útěk, ujížděl s ním Czettritz. Ten pak vyprávěl, že narazili na zátoku Dunaje. Komorník do ní na koni vskočil první, král za ním, jeho kůň byl ale těžký a vyčerpaný a hned se s ním ve vodě převrátil. Czettritz se zachránil a z bojiště odešel pěšky. Maďarští historici dnes uvádějí, že král utonul v potoce, nejspíš v Csele u Moháče, nebo v bažinatém rybníku a spolu s ním i jeho věrný sluha István Aczél.

Zprávy, kterým se nevěřilo

Zprávy, které v září docházely do Čech, si odporovaly. Nejvyšší purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitála 13. září předal Czettritzovo vyprávění o utonutí s poznámkou „toho já proto nejistiem“. Jiní tvrdili, že král žije a že ho tu a tam viděli. Ještě v říjnu, kdy stavové na Pražském hradě volili nového krále, žádali volitele, aby pamatovali, že tělo krále Ludvíka „najíti nemohou“ a nevědí ani, zda byl pochován.

Mezi těmi, kdo se z Moháče nevrátili, byl i Štěpán Šlik, pán Ostrova a zakladatel Jáchymova, jehož mincovna razila stříbrné tolary. Podle Muzea Karlovy Vary táhl na Uhry s bratrem Jindřichem a s mnoha horníky a po porážce se po něm ztratila každá stopa. Zádušní mši za krále stavové na sněmu položili záměrně na středu, protože „J. M. ten den ráčil tu nešťastnou příhodu vzíti“.

Pohřeb s otazníkem

Tělo, které Czettritz se Sárffym 18. října poznali, odvezli do korunovačního města Székesfehérváru (tehdy Stoličný Bělehrad). Pohřeb ale nevystrojila Marie ani její bratr Ferdinand. Uspořádal ho 9. listopadu 1526 Jan Zápolský, který město obsadil a sám se o uherskou korunu ucházel. Král byl v té chvíli 72 dní mrtvý.

Maďarští historici Richárd Botlik, István Nemes a Balázs Tolvaj v roce 2016 upozornili, že Sárffy popsal tělo jako neporušené, přestože leželo asi padesát dní v zemi. Podle nich by bylo už silně rozložené. Připomínají i dopis kardinála Thomase Wolseyho anglickému králi Jindřichu VIII. z 23. října 1526, který už o nalezení a pohřbu Ludvíka mluví, ačkoli zprávy z Uher šly do Londýna obvykle tři až čtyři týdny. Odhadují, že s pravděpodobností asi 66 procent Czettritz a Sárffy krále nenašli. Starší literatura bere nález jako hotovou věc.

Cesta pro Habsburky

Ludvík neměl potomky a jeho smrtí vymřela česko-uherská větev Jagellonců po meči. Jeho sestra Anna byla od roku 1521 manželkou rakouského arcivévody Ferdinanda a vídeňské smlouvy z roku 1515 slibovaly Habsburkům nástupnictví. Čeští stavové je neuznali a vyhlásili svobodnou volbu, Ferdinanda si ale 23. října 1526 nakonec vybrali sami. V Uhrách proti němu stál Jan Zápolský a velkou část země na půldruhého století ovládli Osmané. Habsburkové pak vládli českým zemím až do roku 1918.

Bojiště u vesnice Sátorhely jižně od Moháče je dnes národním památným místem. První dva hromadné hroby padlých tu objevili v roce 1960, další tři při stavbě památníku v letech 1975 a 1976 a areál otevřeli 29. srpna 1976, ke 450. výročí bitvy. Antropologové ze Szegedu od roku 2020 vyzvedávají ostatky z hrobu číslo 3, kde leží kolem 300 lidí. Podle nalezených předmětů mezi nimi byli uherští, chorvatští, polští a němečtí vojáci i Češi.