Slepý velitel, který v poli nikdy neprohrál. Život Jana Žižky z Trocnova

Když 11. října 1424 vydechl husitský hejtman Jan Žižka naposledy, jeho vojsko si dalo nové jméno, sirotci. Jako by jim zemřel otec, zaznamenal letopisec. Smrt zastihla vojevůdce uprostřed tažení, při obléhání hradu u Přibyslavi. Bylo mu asi čtyřiašedesát let a podle letopisů zemřel „od hlízy“. Nikdo z lidí kolem něj podobně neonemocněl, a to dlouho živilo spekulace o otravě. Jenže příběh muže, jenž v poli nikdy neprohrál, má i další méně známé kapitoly.

Bandita s královskou milostí

O prvních čtyřech desetiletích Žižkova života víme jen torzo informací. Narodil se kolem roku 1360 na poplužním dvoře v Trocnově u Českých Budějovic jako drobný zeman, který se erbem ani způsobem života příliš nelišil od zámožnějších sedláků. Majetek postupně ztrácel hodnotu a Žižka se stále zadlužoval. Prodával polnosti a během několika let přišel o všechno včetně Trocnova. Jeho manželka Kateřina pocházela z nedalekého Čeřejova. Její věno Žižka v roce 1384 prodal, finančnímu krachu ale nezabránil.

O tom, co následovalo, se ve škole mluví málo. Nejpozději v roce 1408 vyhlásil Žižka nepřátelství Jindřichovi z Rožmberka a Českým Budějovicím a přidal se k lapkovské družině Matěje zvaného Vůdce. Lapkové okrádali kupce a brali jim peníze, zbraně i zboží. Podle zápisů v rožmberské popravčí knize Žižka nejen kradl, ale také „zabil páně člověka“, tedy rožmberského poddaného. „V tomto směru neměl psychické ani mravní zábrany, zápas o přežití vnímal jako realitu,“ napsal o něm historik Petr Čornej. Matěj Vůdce byl v roce 1409 dopaden a oběšen. Žižka však v témže roce dostal od krále Václava IV. milost. Proč, prameny neříkají, snad se za něj přimluvil moravský šlechtic Jan Sokol z Lamberka.

První oko ztratil už jako malý chlapec

Při opravě kostela svatého Petra a Pavla v Čáslavi našli 21. listopadu 1910 v zazděném výklenku část lebky, takzvanou kalvu. Antropolog Jindřich Matiegka ji v roce 1911 prohlásil za Žižkovu. Pozdější výzkumy jeho závěr nevyvrátily, jistota to ale není. Lebka má poškozenou levou očnici a pokleslou nosní přepážku. Pokud patří Žižkovi, přišel o první oko už v dětství, asi ve věku 10 až 12 let, po úderu sečnou zbraní do tváře. Kdo ránu zasadil a při jaké příležitosti, zůstává záhadou.

Starší vysvětlení, že první oko ztratil v bitvě u Grunwaldu v roce 1410, tak nejspíš neplatí. Z kroniky polského kronikáře Jana Długosze se dá usuzovat, že Žižka bojoval jako žoldnéř polského krále proti řádu německých rytířů. Z jeho zápisu ale nevyplývá, zda byl přímo u Grunwaldu. Druhé oko ztratil v červnu 1421 při obléhání hradu Rabí a poslední tři roky života byl podle kronik slepý. Přesto vedl husitská vojska k dalším vítězstvím.

Neověřené angažmá v bitvě u Azincourtu

Některé anglické příručky z 19. století uvádějí, že se Žižka účastnil stoleté války ve službách anglického krále Jindřicha V. a bojoval u Azincourtu v roce 1415. Doklad pro to chybí. Doložené je něco jiného. V roce 1414 koupil podle novoměstské soudní knihy dům v Praze Janek Jednooký, vrátný krále Václava IV., kterého historici s velkou pravděpodobností ztotožňují se Žižkou. Traduje se také, že byl komorníkem královny Žofie, ani to ale doložené není.

Vozová hradba nebyla jeho vynález

Jan Žižka proslavil bojovou taktiku vozové hradby, jejím vynálezcem ale nebyl. Podle historika Petra Čorneje popsal a vyobrazil podobnou taktiku už před rokem 1405, tedy patnáct let před vypuknutím husitských válek, německý vojenský odborník Konrád Kyeser. Vozy jako opevnění použil podle čínských kronik už v roce 119 př. n. l. vojevůdce Wei Qing. Žižka však taktiku dovedl k dokonalosti. Poprvé ji doloženě použil v bitvě u Nekmíře na Plzeňsku na přelomu let 1419 a 1420.

Neporažený stratég

Jako husitský hejtman vedl Jan Žižka deset velkých bitev a v poli nebyl nikdy poražen. U Nekmíře (1419/1420), u Sudoměře (1420), na Vítkově (1420), u Panského Boru (1420), u Kutné Hory (1421), u Habrů a Německého Brodu (1422), u Hořic (1423), u Strauchova dvora (1423), u České Skalice (1424) a u Malešova (1424). U Kutné Hory se v prosinci 1421 musel probít z obklíčení, v lednu 1422 pak křižáky porazil u Habrů a Německého Brodu. Proti sobě měl katolické pány, křižácká vojska i pražské husity.

V bitvě na Vítkově 14. července 1420 ubránila nepočetná husitská posádka opevněný vrch proti útoku míšeňských a rakouských křižáků. Bitva u Malešova 7. června 1424 byla Žižkovou poslední velkou bitvou a patří k nejkrvavějším střetnutím husitských válek. Kolik v ní padlo lidí, se kronikáři rozcházejí.

Legenda o bubnu z jeho kůže

K nejpitoresknějším, ale historicky nepotvrzeným pověstem patří příběh o bubnu z Žižkovy kůže. Podle ní si umírající Žižka přál, aby z jeho kůže udělali buben. Zapsal ji už Enea Silvio Piccolomini, pozdější papež Pius II., v Historii české. Psal jako katolík, který v Žižkovi viděl velké nebezpečí. Skutečný buben to nebyl. Historik Petr Čornej ho spojuje s představami o křížových výpravách proti Turkům, buben tu zní jako hlas zla, které ohrožuje křesťanský svět.

Tvrdá kázeň, žádné výčitky

Krutý byl Žižka i jako husitský hejtman. Dne 12. listopadu 1420 dobyli táborité Prachatice, které se odmítly vzdát. Muže povraždili, ženy s dětmi vyhnali z města. Pak dal Žižka podle dochovaných zpráv zavřít 85 zajatců do kostela a zapálit ho. Pro své nové východočeské bratrstvo sepsal v roce 1423 vojenský řád, který měl vojsko přimět k poslušnosti a kázni. Neváhal využít lsti, přepadů ze zálohy a drobné války, kterou si osvojil v lapkovských družinách.

Záhadná smrt a dědictví

Podle Starých letopisů českých odkázal umírající Žižka svým věrným, Viktorinovi z Kunštátu, Janu Bzdinkovi a Kunešovi z Bělovic, aby se báli Pána Boha, věrně bránili pravdu boží a spoléhali na odplatu věčnou. Zemřel „od hlízy“, což se dlouho vykládalo jako mor. Jenže kronikáři mor v roce 1424 nezaznamenali a nikdo z lidí kolem něj neonemocněl. Žižkovo vojsko pak hrad u Přibyslavi dobylo, na šedesát jeho obránců upálilo a hrad rozbořilo. Spekulovalo se i o otravě. Lékaři se ale dnes většinou kloní k výkladu Josefa Thomayera, podle něhož Žižka zemřel na otravu krve po neléčeném karbunklu.

Po smrti byl pohřben v Hradci Králové v kostele svatého Ducha, později ho přenesli do Čáslavi. Po Bílé hoře se katolíci pokusili jeho ostatky v Čáslavi najít a zničit. Náhrobek byl prázdný a nalezené kosti podle pozdějších zpráv nechali spálit. Až nález z roku 1910 vrátil do českých dějin lebku se stopami ran, kterou badatelé pokládají za pravděpodobně Žižkovu.

Jan Žižka z Trocnova zůstává postavou plnou protikladů, lapka, kterému král odpustil, slepý velitel a nelítostný válečník. Kalva je dnes vystavena v kubistické vitríně z roku 1915 v Žižkově síni čáslavské radnice.