Urbář

Urbář (z německého Urbar) byla úřední kniha, kterou si dávala sestavit vrchnost, aby věděla, co jí panství vynáší. Zapisovaly se do něj usedlosti, jména hospodářů, výměra půdy a povinnosti, tedy peněžní platy, dávky v naturáliích jako obilí, slepice nebo vejce a robota. Platy se obvykle odváděly dvakrát do roka, na svatého Jiří a na svatého Havla. Při změně majitele panství se obvykle pořídil nový urbář.

Nejstarší urbáře v českých zemích vznikly v církevním prostředí v druhé polovině 13. století, například ve Vyšebrodském klášteře nebo pro pražské biskupství. Ze světských panství je nejstarší rožmberský urbář z roku 1379. Za Marie Terezie vznikaly soupisy, které měly povinnosti poddaných sjednotit. Pro rodopisce a místní historiky je urbář cenný, protože jmenuje hospodáře na jednotlivých usedlostech a ukazuje jejich velikost. Dochované urbáře jsou hlavně ve státních oblastních archivech ve fondech velkostatků.