Vysídlení Němců

Vysídlení Němců, dobově úředně nazývané „odsun“, připravovala exilová vláda Edvarda Beneše už za války a zdůvodňovala ho podílem sudetských Němců na rozbití republiky a na okupaci. Hned po osvobození v květnu 1945 začalo takzvané divoké vyhánění, při kterém docházelo k násilí a vraždám, například při brněnském pochodu smrti, v Postoloprtech nebo v Ústí nad Labem. Postupimská konference vítězných mocností v srpnu 1945 přesun Němců z Československa, Polska a Maďarska schválila s podmínkou, že proběhne spořádaně a humánně.

Organizované vysídlení probíhalo od ledna do října 1946 ve vlacích do americké a sovětské okupační zóny Německa. Podle ministra vnitra Václava Noska bylo do 1. listopadu 1946 vysídleno 2 170 598 osob, spolu s předchozím vyháněním odešly zhruba tři miliony lidí. Němci byli na základě dekretů zbaveni občanství a majetku. Počet obětí odhadují historici, mezi nimi společná česko-německá komise historiků, na 15 až 30 tisíc. V zemi směla zůstat část Němců, hlavně odborníci a lidé ze smíšených manželství. Česko-německá deklarace z roku 1997 vyjádřila lítost nad křivdami na obou stranách.