Když před šesti sty lety, 11. října 1424, vydechl husitský hejtman Jan Žižka naposledy, jeho armáda si dala nové jméno – sirotci. Jakoby jim zemřel otec, zaznamenal kronikář. Smrt zastihla legendárního válečníka uprostřed tažení, při obléhání hradu Přibyslav. Tělo tehdy téměř šedesátičtyřletého muže pokryly záhadné zduřeliny, přičemž žádný jeho voják neonemocněl podobnou nemocí – což dodnes živí spekulace o možném otrávení. Jenže příběh tohoto muže, jenž nikdy v bitvě neprohrál, je plný ještě mnohem podivuhodnějších a často zamlčovaných faktů.
Bandita s královskou milostí
O prvních čtyřech dekádách Žižkova života víme jen torzo informací. Narodil se kolem roku 1360 na tvrzi v Trocnově jako nižší šlechtic, jemuž rodná tvrz nemohla nabídnout ani základní existenční zajištění. Rodina postupně chudla, majetek ztrácel hodnotu a Žižka se stále zadlužoval. O všechno včetně Trocnova během několika let přišel. Jeho první manželka se jmenovala Kateřina, pocházela z nedalekého Čeřejova, ale ani věno nepomohlo Žižkovi zabránit finančnímu krachu.
Co následovalo, dlouho historici zamlčovali: přibližně v letech 1406 až 1409 působil Jan Žižka mezi silničními lapky. Vedl drobnou záškodnickou válku proti Rožmberkům a jeho tlupa okrádala kupce, brala jim peníze, zbraně i život. Jak vypověděl jeden z členů bandy přezdívaný Pivec v popravčích knihách, Žižka se přímo podílel na vraždě Jindřicha Rožmberského. Vůdce tlupy, jistý Matěj zvaný Vůdce, skončil v roce 1409 na popravišti v Českých Budějovicích. Žižka však dostal od krále Václava IV. amnestní list – pravděpodobně za nějaké dřívější, dnes neznámé zásluhy.
První oko ztratil už jako malý chlapec
Senzační objev učinili antropologové v roce 1910, když v zazděném výklenku čáslavského kostela sv. Petra a Pavla našli část lebky, kterou následně identifikovali jako Žižkovu. Lebka měla poškozenou levou očnici, pokleslou nosní přepážku – a odhalila šokující zjištění: Žižka přišel o první oko již ve věku 10 až 12 let! Rána, vedená od čela šikmo přes oko až do koutku úst, naťala i lebku. Kdo ji zasadil a při jaké příležitosti, však zůstává záhadou.
Tradiční vysvětlení, že první oko ztratil v bitvě u Grunwaldu v roce 1410, je tedy jen jednou z verzí. Žižka se této legendární bitvy mezi polskými vojsky a Řádem německých rytířů zúčastnil jako přibližně padesátiletý žoldnéř ve 4. korouhvi vedené Janem Sokolem z Lamberkem. Druhé oko pak ztratil během husitských válek, pravděpodobně v roce 1421, a poslední tři roky života byl úplně slepý. Přesto vedl husitská vojska k dalším vítězstvím.
Neověřené angažmá v bitvě u Azincourtu
Tři anglické slovníky z 19. století poskytují neověřené informace, že se Žižka účastnil stoleté války ve službách Jindřicha V. a byl přímým aktérem bitvy u Azincourtu v roce 1415. Žádný přímý historický důkaz však pro toto tvrzení neexistuje. Podle tradice však právě v této době působil jako „králův čeledín“ neboli dveřník na dvoře Václava IV., kde možná dokonce vykonával funkci osobního komorníka královny Žofie. Pozice, která vyžadovala absolutní důvěru panovníka, dávala Žižkovi přístup k informacím zpravodajské sítě království – což mu později pomohlo při organizaci husitského převratu.
Vozová hradba nebyla jeho vynález
Jan Žižka proslavil bojovou taktiku vozové hradby, ale jejím vynálezcem nebyl. Ještě před rokem 1405, tedy patnáct let před vypuknutím husitských válek, popsal a vyobrazil tuto taktiku německý vojenský „inženýr“ Konrád Kyeser. Ten dokonce prohlašoval: „Je to můj vynález, nikoho jiného.“ A Číňané? Ti vytvářeli opevnění z vozů již v roce 119 před naším letopočtem pod vedením vojenského velitele Wei Qinga. Žižka však tuto taktiku dovedl k dokonalosti a na zimní bitvě u Nekmíře ji poprvé použil 2. prosince 1419.
Neporažený stratég s bilancí, která nemá obdoby
Jako husitský hejtman svedl Jan Žižka deset větších vítězných bitev a ani v jedné neprohrál. U Nekmíře (1419/1420), u Sudoměře (1420), na Vítkově (1420), u Malého Boru (1420), u Kutné Hory (1421), u Habrů a Německého Brodu (1422), u Hořic (1423), u Strauchova dvora (1423), u České Skalice (1424) a u Malešova (1424). V pěti střetnutích porazil vojska českých katolíků, ve třech křižácké oddíly a ve dvou spojené síly katolické strany a umírněných husitů. Ani v jedné z bitev nepoužil stejné schéma, což dostatečně ilustruje jeho nápaditost.
V bitvě na Vítkově 14. července 1420 čelil se svými přibližně 5 000 husity proti armádě odhadem 30 000–35 000 křižáků. Bitva u Malešova byla pro Žižku poslední a zároveň nejkrvavější – padlo v ní na 1 200 jeho nepřátel, zatímco ztráty na Žižkově straně byly šestkrát menší.
Legenda o bubnu z jeho kůže
Mezi nejpitoresknejší, ale historicky nepotvrzené pověsti patří příběh o bubnu vyrobeném z Žižkovy kůže. Podle legend měl Žižka v závěti rozkázat: „Moji kůži použijte na blány bubnů za českou věc.“ Prameny tuto legendu dokládají – historik Balbín o bubnu píše a pruský král Fridrich Veliký informoval o jeho objevu dokonce filozofa Voltaira. Buben prý používal Prokop Holý, který vlastním mečem usekal z blány chlupy přímo na Lipanském bojišti. Dodnes je však buben nezvěstný a historici považují příběh spíše za husitskou propagandu.
Tvrdá kázeň, žádné výčitky
Žižka neměl psychické ani mravní zábrany. Zápas o přežití vnímal jako realitu, napsal historik Petr Čornej. Na podzim 1420 dobyli táborité Prachatice. Muže povraždili, ženy s dětmi vyhnali z města. Pak Žižka rozkázal nahnat 85 zajatců do kostela a dal jej zapálit. V táborském vojenském ležení zavedl přísnou kázeň podle svého vojenského řádu vydaného v září 1423, který sirotci vždy dodržovali. Neváhal využít lsti, přepadů ze zálohy a partyzánských forem boje, které si osvojil při působení v lapkovských družinách.
Záhadná smrt a dědictví
„Střezte se Pána Boha, věrně braňte pravdu boží a spoléhejte na odplatu věčnou,“ pronesl Žižka svým posledním přátelům – Viktorinovi z Kunštátu, Janu Bzdinkovi a Kunešovi z Bělovic. Zemřel „od hlízy“, což kronikáři interpretovali jako mor. Jenže žádný další voják neonemocněl podobnou nakažlivou chorobou a Žižkovo vojsko po jeho smrti bez problémů dobilo hrad Přibyslav. Proto někteří historici dodnes zvažují možnost, že byl otráven.
Po smrti byl nejprve pohřben v Hradci Králové v kostele sv. Ducha, později přenesen do Čáslavi. V roce 1617 chtěl městský gubernátor Žižkovy ostatky zničit, ale v hrobu nic nenalezl. V letech 1638–42 byly kosti údajně spáleny. Až nález v roce 1910 vrátil část Žižky zpět do českých dějin – doslova jeho lebku s viditelnými stopami osudových ran.
Jan Žižka z Trocnova zůstává postavou plnou protikladů: bandita a královský důvěrník, slepý velitel s nevídanou strategickou vizí, nelítostný válečník a respektovaný vůdce. Jeho odkaz přesahuje hranice českých zemí – ve španělštině se v 16. století dokonce „žižkovalo“, tedy rebelovalo. A jeho jméno dodnes evokuje odpor proti přesile, odvahu i kontroverzní metody boje za víru a svobodu.
