Když se Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1937 loučil se životem, zanechal za sebou odkaz zakladatele státu, filozofa a demokrata. Co však nezanechal, byla Nobelova cena míru – přestože k ní měl blíže než většina světových státníků své doby. Sedmnáct nominací mezi lety 1913 a 1937 z něj činí jednoho z nejčastěji navrhovaných kandidátů, který nakonec ocenění nedostal.
První pokus v předválečném světě
Masarykova cesta k nobelovské nominaci začala v roce 1913, kdy ho poprvé navrhl profesor František Drtina spolu s V. Novosným. Důvody byly jasné: Masaryk se v roce 1912 úspěšně postavil do role zprostředkovatele mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem v době, kdy balkánské napětí hrozilo novou válkou. Jeho schopnost diplomatického jednání a obhajoba slovanských národů proti rakousko-uherské nadvládě z něj udělaly přirozeného kandidáta na cenu, která měla oceňovat práci pro mír mezi národy.
Následovaly nominace v letech 1914 a 1915, opět od Drtiny. První světová válka však změnila vše. Nobelova cena míru nebyla během konfliktu udělena několikrát, protože samotný smysl ocenění ztrácel v době, kdy se Evropa utápěla v krvi. Masaryk mezitím pracoval na vytvoření nové Československé republiky.
Zlatá éra nominací
Po vzniku Československa přišla vlna uznání. V roce 1921 ho nominovalo 84 členů československého parlamentu a také 22 profesorů z Univerzity Karlovy. Masarykova role zakladatele a prvního prezidenta nového demokratického státu jej stavěla do pozice symbol nové Evropy – Evropy národního sebeurčení a demokracie. Další nominace přišla v roce 1923 od norského historika Absalona Tarangera.
Následovaly roky 1928, 1929 a 1930, kdy Masaryka nominovali tak významné osobnosti jako Ludwig Quidde (sám nositel Nobelovy ceny míru z roku 1927) nebo Hellmut von Gerlach. Henriette Wurmová, členka Stálého mezinárodního mírového výboru z Brna, se stala jeho věrnou podporovatelkou a nominovala ho opakovaně až do roku 1937.
Proč to nevyšlo?
Důvodů, proč Masaryk nikdy cenu nezískal, bylo několik. V letech 1923 až 1926 Nobelův výbor neudělil žádnou cenu míru vůbec – členové komise cítili, že v Evropě panuje příliš velké napětí a hrozba nového konfliktu mezi Francií a Německem. Masaryk tak přišel o několik příležitostí.
V roce 1929 získal cenu Frank B. Kellogg za iniciování Briandova-Kelloggova paktu z roku 1928, který zakazoval agresivní války. O dva roky později, v roce 1931, šla cena Jane Addamsové a Nicholasi Murrayi Butlerovi za jejich práci pro mezinárodní právo a mírové hnutí. Masaryk měl silnou konkurenci v době, kdy se Evropa zoufale snažila zabránit novému konfliktu.
Poslední nominace přišly v letech 1936 a 1937, kdy již Masarykovi bylo přes osmdesát let a jeho zdraví selhávalo. V roce 1936 byla cena za rok 1935 udělena Carlu von Ossietzkymu, německému novinářskému pacifistovi, který odhalil tajné zbrojení nacistického Německa. Ossietzky byl v té době vězněn v koncentračním táboře a jeho ocenění bylo chápáno jako celosvětové odsouzení nacismu. Masaryk zemřel 14. září 1937, několik měsíců po své poslední nominaci.
Nebyl sám
Masarykův příběh není ojedinělý. Karel Čapek byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu sedmkrát mezi lety 1932 a 1938, ale nikdy ji nezískal. Podle historiků Švédsko odmítlo ocenit autora díla Válka s mloky, protože jej považovalo za příliš antifašistické a obávalo se Hitlerovy reakce. Podobně jako u Masaryka i u Čapka zasáhla politika do rozhodování, které mělo být čistě o zásluze.
TGM sice Nobelovu cenu nezískal, ale získal desítky nejvyšších státních vyznamenání od Řádu leopoldského přes japonský Řád chryzantémy až po finský Řád bílé růže. Zda by sedmnáct nominací na Nobelovku považoval za úspěch nebo zklamání, se již nedozvíme. Jisté je, že jeho jméno zůstalo v dějinách i bez švédského ocenění.
